neděle 7. září 2014

Šťastné chvilky s host family :)

Byl úterní večer. Všichni jsme seděli v naší oblíbené sushi restauraci a jako obvykle u kulatého stolu jako jedna velká šťastná rodina. Host mom, děti, já a F. - au pair, která tady byla přede mnou, která tady byla nějakou chvíli se mnou, aby mi vše ukázala, která odjela a vrátila se po roce a půl, aby tady s námi strávila více jak dva týdny. Zatímco se děti vyblbovaly, host mom se snažila mít proslov na rozloučenou pro F. a taky pro mě.

Oběma nám řekla, že měla vždy neskutečné štěstí při výběru au pair, protože každá jejich předchozí au pair se skvěle začlenila a hodila do rodiny. Že nám všem je vděčná za veškerou pomoc s dětmi, protože bez nás by to nešlo, bez nás by děti nebyly takovými, jakými jsou dneska. Že nás bere jako členy rodiny a vždy všem říká, že jsme takové její děti a dveře u nich doma jsou pro nás vždycky otevřené. Oznámila nám - hlavně dětem, že už brzy bude vybírat novou au pair. Na to malá začala vyvádět a říkala no, no, no zděšeným hlasem. Pak na mě ukázala prstem a říkala mi, že se na mě pověsí zuby nehty a že mě nenechá nikam jít :D brouček můj malý :). Celkem mě to děsí, když si vzpomenu, jaké bylo loučení, když jsem letěla do ČR v lednu jen na návštěvu na necelé dva týdny. Nebo když si vzpomenu, jak úzkostlivě nejstarší brečela, když odjížděla kdysi jejich předchozí au pair - F. Nevím, co čekat.
Malý je v pohodě, mu to ještě pořád nedochází. Jak se říká kluci jsou v dospívání trošku pomalejší než holky a já to na dvojčatech vidím. Holka je v hodně věcech o dost popředu - i citově. Děti, hlavně ty malé, jsou zvláštní v tom, že projevují city jinak než dospělí. Řeknou hned, co mají na jazyku, a neuvědomují si, že by to někoho mohlo zranit nebo urazit. Prostě jim to nedochází, řeknou co si myslí bez obalu. Až dospělí je učí, co je ,,správné" a co ne a jak by měli na takové věci reagovat.
Spíše se bojím reakce holek. Už tak se mi špatně odjíždělo v lednu. Měla jsem na krajíčku, a to jsem věděla, že se tady vrátím. Co teprve teď.
Jsem vděčná, že mám tak skvělou host rodinu, že mě berou jako člena rodiny a jak řekla host mom, dveře jsou tady pro mě vždycky otevřené a já jsem za to neskutečně ráda a vděčná.

Mít tady F. bylo bezva. Občas mi pomohla s dětmi, nebo jen tak s námi trávila čas a já měla parťáka na povídání, když děti blbly v bazénu. Pomohla mi jednou -  když jsem tady přijela a pomohla mi/poradila teď podruhé, když jsme si povídaly o tom, jaké to pro ni bylo vrátit se zpátky do Francie, do rodného města, nastoupit znovu do školy atd. Bavily jsme se o školách, pracovních možnostech, vztazích, o všem.. Hodně jsme se sblížily. Tím, že jsme si prošly a procházíme něčím podobným nás hodně spojuje, i když se zase až tak dobře neznáme. Je to jedna z těch lidí, s kým nemusíte být v kontaktu pořád, ale tím jak máte něco společného tak pak stačí se vidět po dlouhé době a víte, že si máte co říct a jste stejně naladěni. To samé s CH. - holkou, co tady byla ještě před F. Tu jsem měla možnost potkat během jednodenní návštěvy u host rodiny. Jinak jsme ale všechny 3 v kontaktu na fb. Jednou za čas, když se mi nasbírají nějaké fotky, tak jim oběma přes fb v hromadné zprávě posílám updaty s novinkami. Host mom na to nemá čas a vím, že já jednou budu taky chtít vidět fotky a slyšet, co je nového s malými, tak jsem začala s těmihle zprávami a doufám, že následující au pair po mně v tom bude pokračovat. Doufám, že bude fajn a když ji poprosím tak jí nebude vadit nám jednou za čas něco poslat a něco k tomu napsat. Začala jsem s těmihle zprávami jen tak, bez toho abych něco čekala, jednou za čas jsem strávila pár minut, abych jim poslala pár řádků a fotek. Obě předešlé aipairky mi teď nedávno řekly, jak moc jsou rády za tohle a já jsem měla velkou radost :).  Zrovna dneska mi CH. psala, že doufá, že host mom najde au pair jako jsem já a že si vážně myslí, že jsem special person. To mě hrozně moc potěšilo :).

Hlavně v kontrastu s tím na co mě dneska upozornila kámoška. Říkala mi na skypu o mé spolužačce ze základky a já koukla na její profil a už jsem ji neměla na fb v přátelích. Co jsem ale viděla na jejím fb nebo spíše na co mě kámoška upozornila byl status, ve kterém psala, že si smazala několi lidí z fb, protože nechápe, jak se z normálních lidí mohla stát podivuhodná individua, která žijí počtem liků na fb. Já si zrovna nemyslím, že žiju facebookem, protože tam zase tak často nedávám věci a nemám potřebu si tam psát něco každý den. Dokonce jsem uvažovala, že bych si fb zrušila, ale nakonec jsem našla více důvodů proč ho mít:
- sdílení fotek s rodinou a přáteli, kteří o to stojí
- přes fb si píšu s 95% lidí, s kterými jsem v kontaktu včetně rodiny, namísto sms, za které by se obě strany nedoplatily
- taky jsem si na profilu povolila odběratele, protože mi psalo hodně lidí (ať už chystájících se au pairek a nebo lidí zajímající se o SF a USA apod.), jestli bych si je nepřidala, aby se mohli koukat na fotky atd. Jelikož si běžně nepřidávám lidi, které neznám osobně, tak mi odběratelé přišli jako vhodné řešení a začala jsem více sdílet veřejně některé fotky a statusy
- přístup do soukromých skupin, přehled společenských akcí aj.
Tím se snažím říct, že mi nepřijde, že bych dělala něco špatného a nechápu, jak někdo může člověka odstřihnout a nazvat podivuhodným individuem žijícím fb jen proto, co a jak dává na fb (pokud nejde o něco nelegálního, prasárny apod.). Mně osobně na fb by více vadily vulgární a negativní statusy co hodinu každý den, než fakt, že si někdo na fb dává fotky jednou za čas a aktualizuje si je na zdi vzhledem k tomu, že většina mých fotek jsou fotky z výletů a cestování a nějakou selfie si tam dám jednou za měsíc nebo dva, abych si změnila profilovku. Myslím, že jsem jedna z lidí, kteří mají dobrý vztah s 95% lidí, které znají a něco takového mi prostě nejde do hlavy. Já ani nevím, proč to tady píšu. Je to prostě něco, co se stalo dneska a co mě překvapilo a blog slouží k vypsání tak se omlouvám, pokud to někomu v tom článku vadilo.

Zpátky k pobytu F. tady. Ten čas, co tady byla, jsem si moc užila. Šly jsme spolu i na brunch a ven večer do baru. Taky jsme byly spolu kouknout po obchodech. Já hledala nebo se už déle poohlížela po černé kožené bundě a tak jsme chodily kolem výloh a najednou jsem uviděla přesně takovou, jakou bych chtěla. Říkala jsem si, že bude stát určitě několi stovek dolarů, ale nedalo mi to a šla jsem dovnitř. Prodavač mi řekl, že je z pravé kůže a stojí 2800 dolarů  :D (co jsem čekala od Porsche design store), tak jsem tam stála a zírala na tu bundu a on mě začal přesvědčovat, ať si ji zkusím. Mluvil se mnou jako bych si takové věci kupovala běžně :D. Já se pořád tvářila nejistě a on mi říkal, neboj se, zkus si ji :D a já si ji teda oblíkla. Vypadala super, o tom jaká byla na omak ani nemluvím :D. Pak jsem si ji zase hezky opatrně sundala, poděkovala a odešla. Teď na ni občas musím myslet a toho prodavače nemám ráda :D :). Každopádně mám zážitek, protože bundu za nějakých 60 tisíc korun na sobě znovu jen tak mít nebudu :D.

S dětmi a F. jsme jeden den strávili výletem lodí do vedlejšího města Sausalita. Tam jsme chodili po městečku, po obchodech, kolem vody, zašli jsme se kouknout do galerie na díla za tisíce dolarů. Dali jsme si oběd u vody na lavičkách. Nabalila jsem dětem  už doma sendviče každému podle přání, nejstarší samozřejmě polívku, protože sendviče nemá ráda :D. Oni si ti malí někdy hrozně vymýšlejí v jídle, ale na druhou stranu si kolikrát říkám, že já nebyla jiná. Taky jsem každému vzala vodu a plechovku s přírodně ochucenou nedoslazovanou vodou, svačinky apod. jako správná aupairka :). Po obědě dostali zmrzlinu a všichni byli happy :). Jiný den jsme měli v plánu waterpark, ale když jsme tam po hodině a půl dojeli tak jsme zjistili, že mají zavřeno. Já už to tušila, když jsme přijížděli k parkovišti, které bylo skoro prázdné a jen jsem koukla na F., která seděla vedle mě a říkám oh they're gonna cry. Hned jsem jim ale řekla, že vymyslíme náhradní plán, který bude ještě víc fun a volala jsem HM, jaké máme teda možnosti. Strávili jsme další hodinu a půl řízení :D a nakonec se jeli kouknout do train town - kde byly různé atrakce, kolotoče a celým areálem projížděl vláček, což jsme si nemohli s dětmi nechat ujít. Nasedli jsme teda na minivláček a projížděli přes minimosty a minitunely, kde vždycky všechny děti začaly křičet a podél tratě byli trpaslíci a domečky a umělá zvířátka apod. schovaní mezi stromy a my všichni vždycky vykřikovali, když jsme něco viděli.. a co na tom bylo nejlepší, děcka to tak bavilo a nás to taky pohltilo, že jsme se k nim přidali a bylo to super :D. V půlce cesty byla zastávka v mini zoo, kde sice byly minidomečky tak akorát pro děti, ale měli tam opravdové lamy a pár dalších zvířat tak jsme je krmili a dělali fotky. Pak na nás průvodčí zatroubil, že teda je čas nasedat a my zase jeli mezi stromy v minivláčku a vykřikovali a ukazovali na to, co vidíme schované podél cesty :D. Někomu se to může zdát jako totální blbost, ale když jste s dětmi, které máte rádi jako vlastní tak to prostě nejde neužívat si to s nimi :). Hlavně je to každého volba, buď si to s těmi dětmi užije a uvolní se a nebo tam bude nakvašeně a znuděně stát ;). Být rodič přináší hodně starostí a stresu, ale na konci dne to je jen na člověku, jestli se bude v tom utápět a nebo bude prožívat radost alespoň skrze děti a uvědomí si, že to všechno to za to stojí :).

Jeden den o víkendu jsem taky šla s malým přejít přes Golden Gate Bridge, a to bylo neskutečné. Jeli jsme k Golden Gatu na parkoviště. Jinak bezpečně se tam moc dostat nejde, plus na malého by to bylo moc vzhledem k tomu, že most je dlouhý necelé 3 km. Cesta k mostu autem nám dala zabrat nejvíce, protože cesty byly ucpané a k mostu jsme popojížděli skoro hodinu. Konečně jsme zaparkovali a šli jsme spolu na most. Malý mě držel za ruku a pořád dokola říkal: ,,This is amazing, I can't believe we're doing this." a byl celý vysmátý a poskakoval a já měla obrovskou radost :). Trvalo nám to asi 45 minut rychlochůzí přejít na druhou stranu (se zastávkami na focení). Zpátky jsme napůl běželi, napůl šli, protože bylo tak pozdě, že už jsme měli dávno večeřet :D. To nám zabralo asi 20 minut a pak cesta domů už byla v pohodě bez žádné traffic :).

Nejraději bych sem dala fotku toho, jak malý byl nadšený, ale vzhledem k tomu, že nemám dovoleno zveřejňovat fotky dětí a nehodlám to dělat, přidávám alespoň fotky Golden Gate Bridge :))



Milované SF :)















A nakonec dům z ,,Táta v sukni"







1 komentář:

  1. Fotky jsou úžasné. Btw. mě by to trvalo přejít na druhou stranu asi 2 hodiny :-D ani bych nedýchal. Super ;-)

    OdpovědětVymazat